Recenze

  1. Lidové Noviny - Daniela Iwahita
  2. Katolický týdeník - Václav Sokol
  3. Katolický týdeník - Jan Paulas
  4. GrandBiblio - Irena Hynková

GrandBiblio - Irena Hynková

Daniela Iwahita - Lidové noviny - 7. dubna 2007

Křížová cesta sochaře Šlezingera

Podivuhodná kniha Marie Bohuňovské Zaváté šlépěje - osud sochaře Šlezingera dokazuje, že mnohé příběhy z 50. let jsou natolik silné, že se obejdou i bez spisovatele-literáta či historika. Že čekají jen na posluchače natolik pozorného, aby je prostě vyslechl a zapsal, a dokumentaristu natolik důsledného, aby za nimi šel a rychle pátral po souvislostech, pramenech a pamětnících, dokud žijí.

Jaroslav Šlezinger (1911–1955) vytvořil sochu T. G. Masaryka, která stávala před jihlavským gymnáziem, a sousoší Zaváté šlépěje na tamním Ústředním hřbitově. To je vše, co o něm Marie Bohuňovská věděla přesně před dvěma roky, když za ní jako za galeristkou v Domě Gustava Mahlera v Jihlavě přišel politický vězeň 50. let Vladimír Zach s námětem na výstavu. Po náhlé smrti pana Zacha začala Marie Bohuňovská pátrat po Šlezingerových stopách sama a výstava se otevřela v lednu 2006. Záhy vznikl dokumentární film a kniha. Ta lapidárním stylem zachycuje Šlezingerův krátký dramatický život: narodil se v Jemnici na Třebíčsku. Vyučil se tesařem a bez školení začal tvořit sochy, například pomník obětem války v Chotěbudicích. Ve 30. letech absolvoval sochařskou a kamenickou školu v Hořicích a AVU. V roce 1939 už se znal s budoucí manželkou Marií, ukončil studium a jako profesor Uměleckoprůmyslové školy v Brně byl 17. listopadu 1939 deportován do Sachsenhausenu.

Z koncentráku se dostal v roce 1942, po intervenci Emila Háchy. Oženil se, narodil se mu syn, prosadil se jako sochař a v roce 1944 koupil byt v Jihlavě po židovské rodině Otty Kohna. Obnovil i Kohnovu manufakturu na výrobu hraček, které sám navrhoval. Po válce se stal uznávaným podnikatelem a učitelem. V roce 1949 ho zatkla StB a ve vykonstruovaném jihlavském procesu, po němž byli popraveni tři lidé, ho odsoudili na 25 let. Po vězení v Jihlavě následoval rok na Mírově a pak tábor OstrovVykmanov II na Jáchymovsku, kde pracoval ve věži smrti: v prostředí zamořeném radioaktivním prachem roztloukal uranovou rudu. V roce 1954 byl těžce nemocný vyreklamován na poslední veřejnou sochařskou práci: paradoxně to bylo propagandistické sousoší na Domě kultury v Ostrově. Záhy po jeho dokončení zemřel.

Šlezinger i v koncentráku a věznicích tvořil figury, reliéfy a objekty. Svorníkem knihy a nosným motivem jsou Zaváté stopy, sousoší inspirované Šlezingerovou čekající matkou a ženou, jehož první verzi vymodeloval z chleba v Sachsenhausenu.

Celá kniha je bohatým obrazovým albem sochařových prací doprovozeným dokumenty, rodinnými fotografiemi, výstřižky z novin, faksimilemi a opisy dopisů z vězení a lágru. Kniha vrcholí posledním dlouhým listem, jediným necenzurovaným, kde Šlezinger vypsal ženě průběh věznění, krize, nemoci i léčby. Obrazovým vrcholem je reliéfní Křížová cesta se sochařovým textem, skutečně poslední Šlezingerova práce.

Bohuňovské kniha není bezchybná, ale drobné, spíše korekturní nedostatky v mimořádně propracované, názorné a velkorysé publikaci jen dokreslují, za jak krátkou dobu vznikla, s jakým nasazením a kolik lidí se na ní podílelo. Marie Bohuňovská nakonec všem děkuje: a tím píše paralelní, veskrze současný příběh o spontánním setkání lidí, jež spojila účast na osudu, který by byl tragický, kdyby se na něj zapomnělo. Vytvořili živý, realistický monument, který nepotřebuje komentář. Je to vlastně kniha-pomník. Nevznikl na objednávku ani ze zlého svědomí, ale z potřeby zachytit onen postrádaný velký a sdělný příběh, který vlastně máme stále před očima.

Zaváté šlépěje. Osud sochaře Šlezingera Marie Bohuňovská
Vydala Marie Bohuňovská, Jihlava 2006. 272 strany.

Václav Sokol

Katolický týdeník 13 / 27. března – 1. dubna 2007 (příloha Perspektivy) Jaroslav Šlezinger

V roce 1966 dostala kamarádka „umístěnku“ do Karlových Varů. Občas jsem za ní jezdil, jedno všední odpoledne jsme si udělali výlet k horám. Vábily svou dramatickou siluetou, slibovaly „jiný svět“, kde bude možné povznést se nad všední starosti. Bylo to v zimě, ale zmrzlé oranice jen občas poprášil sníh. Šli jsme necestou přímo k cíli, míjeli zpustlé vesnice v nehlubokých údolích, kde několik kouřících komínů přidávalo své k všudypřítomnému sirnému pachu z nedaleké Vřesové. Hory byly dál, než se zdálo, začínalo se stmívat, když se před jejich masivem objevily tvary důlních výsypek, těžní věž a bloky sídlištních domů. Skoro za tmy jsme vešli do města, teré se zdálo být lidu prázdné.

Třídou V. I. Lenina jsme došli na Mírové náměstí, vymezené honosnými fasádami Národního výboru, kulturního domu Budovatel, správy Sboru národní bezpečnosti, snad i soudu. První lidi jsme spatřili na fasádě kulturního domu: byli kamenní a nadživotní, zřejmě horník, pracující inteligent, družstevnice, přesně podle kánonu sovětského socialistického realismu. Od zamračeného hlídače prázdné ubytovny jsme se dozvěděli, že jsme v Novém Ostrově, ale bylo nám jako v těžkém snu. Druhý den nás karlovarští přátelé poučili, že město, postavené v padesátých letech pro bachaře podkrušnohorských koncentráků, prožívá už svůj „odliv“. Komunisté sice vládli, ale vidina socialismu s lidskou tváří se zdála být za dveřmi. O okolnostech vzniku podivného sousoší na ostrovském kulturním domě jsem se teprve nedávno dozvěděl z knihy o sochaři Jaroslavu Šlezingerovi.

Když tohoto umělce v roce 1949 zatkli, bylo mu osmatřicet let. Byl politickým vězněm z dob protektorátu (tři roky v Oranienburgu-Sachsenhausenu), absolventem pražské akademie (prof. Bohumil Kafka), uznávaným sochařem s řadou realizovaných plastik ve veřejných prostorách a na hřbitovech, vedl úspěšnou hračkářskou dílnu, (do forem tlačená zvířátka, barvená a lakovaná), jezdil do Brna učit modelování na Střední uměleckoprůmyslovou školu, měl dům a auto, manželku, pětiletého syna a velké plány do budoucna.

Jihlavský proces s třiadvaceti členy „protistátní skupiny“ byl jednou z prvních akcí, které po únoru 1948 měly přinést strach mezi obyvatelstvo, umlčet případné oponenty. Organizátoři procesu zkonstruovali vylhané kauzy, rozdělili mezi obžalované 258 let těžkého žaláře, udělili dva doživotní tresty a tři muže popravili. Jaroslav Šlezinger dostal pětadvacet let, ale zemřel po šesti letech na nemoc z ozáření. Prošel věznicemi v Jihlavě a na Mírově, zhoubný byl Jáchymov, kde se po dva roky brodil v radioaktivním prachu. Když ho v roce 1954 převeleli z Jáchymova do Ostrova, znamenalo to výrazné ulehčení. V táboře "L" se pracovalo dvanáct až čtrnáct hodin denně, v Ostrově jenom osm. Bylo zde více řemeslníků, pracujících na výzdobě ostrovského sídliště, ale zejména sochař Jaroslav Švec, spolužák z pražské AVU, který inicioval Šlezingerovo přeložení. Na záchranu života bylo ale už pozdě.

Je obtížné představit si, jak probíhal poslední rok Šlezingerova života. Byl těžce nemocen, trpěl bolestmi a zvracením. Lékaři se mu snažili pomoci, byl rozpíchán stovkami injekcí. Přesto pracoval usilovně, zdá se, že jeho podíl na velkém sousoší, završujícím kulturní dům, byl zásadní. I když byl donucen pracovat pro režim, který ho zabíjel, toužil po kvalitě sochařské práce, ženě v sousoší dával podobu své manželky. Pracoval také na hlavicích "korintských" sloupů a na velkém reliéfu v průčelí. Ale ve volnějších podmínkách ostrovské dílny našel ještě čas i energii pro vlastní práci, která se mu stávala modlitbou i vzkazem rodině; k níž se - jak už tušil - nikdy nevrátí. Čtrnáct malých reliéfů Křížové cesty je prostým a srozumitelným odkazem sochaře Jaroslava Šlezingera. Věcí posledních se v umění jen málokdo mohl dotknout tak pravdivě.

Knihu Marie Bohuňovské „Zaváté šlépěje - osud sochaře Šlezingera“ vytiskl Ekon v Jihlavě v roce 2006.

Život a dílo, které měly být zapomenuty

Katolický týdeník 25/2007

„S modlitbou jsem otevřel uzávěry. Vše vypadalo prostě a nevinně, 20 cm pokrývka nejjemnějšího prachu mě přivítala v tichosti, tisíce paprsků smrti neviditelně začalo působit – žádná bolest, jen slabý pach jako zkažený vzduch, jiného nic...“ Těmito slovy popsal sochař Jaroslav Šlezinger svůj nástup do neblaze pověstné jáchymovské Věže smrti, kde byl donucen pracovat na hermetickém sběrači rudy.

Psala se totiž 50. léta a mladý sochař byl odsouzen v komunisty režírovaném procesu k pětadvaceti letům těžkého žaláře. A nakonec skončil ve vykmanovském táboře s krycím označením „L“, kde vězňové pracovali při mletí a třídění uranové rudy – ta pak byla transportována do Sovětského svazu. „Je to strašné místo, jsou to ty nejjemnější částečky prudce zářících paprsků, které smrtelně zasahují vše, co je kolem, ničí bez bolesti a jakéhokoliv hluku,“ píše dále Šlezinger své ženě a synovi v tajně poslaném dopise, který unikl vězeňské cenzuře. V té době byl už smrtelně nemocen a za pár měsíců v důsledku radioaktivního ozáření umírá. Kdo vlastně byl tento sochař? A co tak strašného spáchal?

Na tuto otázku odpovídá kniha Marie Bohuňovské Zaváté šlépěje, kterou vydala autorka vlastním nákladem. Sochařův život je v ní zachycen velmi plasticky – a to i díky bohaté doprovodné fotodokumentaci, v níž nechybí rodinné fotografie, reprodukce sochařových děl a snímky zachycující umělce při práci (ale i při následné přepravě vytvořeného sousoší na místo určení), dále výstřižky z dobového tisku, přepis soudního rozsudku, svědectví pamětníků, ukázky z korespondence a další autentické doklady. Už jenom tento souhrn materiálů činí z knihy nesmírně zajímavou publikaci i cenné svědectví o tehdejší době.

kristus z chleba
V centru knihy je ovšem tragický příběh mladého talentovaného člověka, který vyšel z velmi chudých poměrů (otec padl v první světové válce a matka, aby uživila synka, posluhovala u sedláků nebo prala prádlo) a dokázal se vypracovat v uznávaného sochaře s řadou realizovaných sochařských prací ve veřejných prostorách (od pomníků na hřbitovech přes sochu TGM až po sv. Václava). Mezitím ale málem přišel o život v koncentračním táboře, kde za války strávil tři krušné roky. I zde tvořil – z chleba, který si spoluvězni odepřeli, vymodeloval například hlavu Krista. Po téměř třech letech se s podlomeným zdravím a nevyléčitelnou tuberkulózou vrací domů, žení se a v závěru války se stěhuje do Jihlavy. Tam si zařídí ateliér i výrobnu hraček. Začíná nejplodnější a nejšťastnější období jeho života, které ale netrvalo dlouho.

UTAJENÁ křížová cesta
V jihlavském procesu s názvem „Veselý, Tuček, Rod a spol.“ byl Jaroslav Šlezinger v roce 1950 odsouzen k pětadvaceti letům těžkého žaláře a mohl být ještě rád, protože v procesu byly vyneseny i tři rozsudky smrti. Záminkou pro jihlavský proces bylo vydávání a rozšiřování letáků (jejich autorem byl praktický lékař z Luk nad Jihlavou Jiří Motýl), které mj. upozorňovaly na pravou povahu stalinského režimu a na jeho koncentrační tábory. V jednom z nich nakonec Šlezinger také skončil – a patrně v tom nejhorším, jehož krycí označení „L“ znamenalo ve vězeňském výkladu „likvidační“. V roce 1954 nakonec Šlezingera převeleli do Ostrova, aby jeho sochařskou zručnost „vložili“ do služeb socialismu. „Ostrovské sousoší lze označit za vrchol cynismu. Mukl – člověk, kterého nezlomil ani koncentrák – byl nátlakem a násilím přinucen vytvořit dílo oslavující režim, jenž jeho samotného zabíjí,“ napsala výstižně autorka knihy. Převelení na lehčí práci ale mladému sochaři už život nezachránilo. 2. srpna 1955 umírá ve vězeňské nemocnici. Teprve posmrtně doputuje složitými cestami k paní Šlezingerové manželovo poslední dílo: reliéfy s Křížovou cestou, které modeloval tajně v době, kdy oficiálně pracoval na sousoší. Křížovou cestu doprovodil i vlastním textem, v němž své utrpení vkládá do utrpení Kristova. I tuto Křížovou cestu se sochařovou meditací v knize najdeme. Velkou předností pečlivě vypravené publikace je právě její názornost. Autorce se podařilo každé Šlezingerovo životní období i tvůrčí aktivitu (každou zmíněnou sochu či hračku) názorně doložit obrazovou přílohou, která by i bez textu dokázala převyprávět celý tragický příběh. Místy přebírá v knize dokonce dominantní roli a je výmluvnější než slova, která občas sklouzávají do zbytečného patosu. Ale to jsou jen drobné vady na kráse této publikace, která ostatně získala druhé místo v anketě Zlatá jeřabina o nejvýznamnější kulturní počin roku na Vysočině.