Marie Bohuňovská – autorka knihy a námětu dokumentárního filmu:

Lidé se mě často ptají, proč jsem vlastně o sochaři Jaroslavu Šlezingerovi psala.

Dramatický příběh jeho života jsem se snažila zdokumentovat proto, aby vyšla najevo pravda - a slušnému, charakternímu muži se dostalo satisfakce alespoň po smrti.

V první řadě je třeba říci, že se nejedná o klasické „život a dílo“ sochaře. Příběh sochaře Šlezingera je především svědectvím doby. Jde o tragický osud člověka, kterého zničila komunistická brutalita padesátých let. Kniha pojednává o nespravedlnosti a zradě, o nepředstavitelném utrpení a bolesti, o marné touze po svobodě a rodině a nakonec i o smrti. Ale je to také příběh o velké solidaritě a kamarádství spoluvězňů a o pevné víře v Boha, která dávala sílu i v nejtěžších hodinách utrpení. Nejde o historii pro pamětníky, měla by oslovit mladou generaci a snad by mohla působit i jako varování před jakoukoli totalitou.

Po druhé světové válce se stal uran prokletím naší země. Na jeho těžbu bylo třeba opatřit velké množství lidí. Komunisté se rozhodli zabít dvě mouchy jednou ranou. Inscenovanými procesy odsuzovali nevinné lidi k nucené práci v uranových dolech. První šli ti, kteří za války bojovali proti nacismu - co kdyby zase zvedli svůj hlas proti nové totalitě! Tím likvidovali své odpůrce a zároveň si opatřili levnou a bezprávnou pracovní sílu. Naše země byla poseta gulagy a kriminály. O tomto úseku našich dějin se nesmělo nahlas ani mluvit. Nevinní lidé byli odsuzováni exemplárně, aby ostatní měli strach. Strachem si vůdčí KSČ udržovala svou moc. Vymytí mozků a neinformovanost potkala celou jednu generaci lidí. Takže Zaváté šlépěje také otvírají třináctou komnatu československých dějin, a dávají do ní nahlédnout hlavně mladé generaci. Je stálé nebezpečí, že se minulost této země může opakovat. Proto je třeba znát historii a poučit se z ní – tlusté čáry jsou nebezpečné.

Dokumentární film je postaven na síle Šlezingerova osobního prožitku Křížové cesty, kterou prošel v komunistickém vězení. Kromě výpovědí pamětníků a odborníků jsou ve filmu čteny úryvky z ilegálně vynesených dopisů. Jednotlivé sekvence od sebe oddělují záběry na reliéfy, které sochař vytvořil krátce před svou smrtí ve vězení. Šlezinger je i autorem textů jež v dokumentu citlivě a podmanivě čte Petr Svoboda. To celé podbarvuje varhanní hudba Vladimíra Roubala.

Sochařův osud zaujal celou řadu lidí, kteří ochotně dali k dispozici svoji odbornost i elán, i když věděli, že jejich práce nebude finančně ohodnocena. Dík patří především Zdeňku Obůrkovi, kameramanovi-producentovi, za to, že vše natočil a Petru Palovčíkovi, který se ujal režie filmu. Velikou zásluhu na úspěchu dokumentů má Hanka Chalupová a její grafický rukopis. Třicetiminutový dokumentární film a kniha byly zaplaceny částečně pomocí sponzorů (všichni jsou v dokumentech uvedeni) a částečně vlastním nákladem.

Zájem o knihu si zdůvodňuji tím, že takový příběh lidem chyběl, neboť není o čítankovém hrdinovi. To, co se stalo sochaři, stalo se tisícům dalších lidí.

Autoři

Autoři (zleva): Zdeněk Obůrka – kameraman-producent, Hana Chalupová – grafička, Marie Bohuňovská – autorka knihy,
Petr Palovčík - režisér